od Lenny » 26. Feb 2006 14:26
V Severní Koreji žijí v 50. letech. Co až přijde kapitalismus?
Pchjongjang, Soul - Severokorejci, obklopení archaickým světem hesel, plakátů, revolučního nadšení z 50. let a technikou jen o málo mladší, tak zuřivě bojují proti kapitalismu, že až přijde, nebudou v něm umět žít.
Pak Song-čor z Pchjongjangu je třináctiletý chlapec. Působí inteligentně. Když odpovídá na otázky cizince, mluví rychle, ale jakmile se dostane na neznámou půdu, vůbec neví, co by řekl. Naučili ho papouškovat, ne samostatně uvažovat.
Do jaké země by ses chtěl podívat? zní otázka. Odpovědí je mlčení. Nikdy ho nic takového nenapadlo. Nemá představu.
Podobný problém mají Severokorejci, jimž se podařilo uprchnout na jih. Jsou většinou ztraceni v zemi téměř neomezené svobody, zmateni mobilními telefony, dálkovými ovladači, peněžními automaty a dalšími věcmi, o nichž předtím nikdy neslyšeli. „Nejsou připraveni na to, co najdou na druhé straně,“ říká Li Sung-man, vysokoškolský učitel ze Soulu, který se specializuje na uprchlíky ze severu. „Kvůli komunistické indoktrinaci vůbec netuší, jak funguje reálný svět,“ říká. Trauma může způsobit i obhejná automatická pračka. Jenže jsou i horší věci.
Uprchlíci nejsou zvyklí na konkurenci v práci, protože doma jim řekli, co mají dělat, a výkon se nevyžadoval. Iniciativa nebyla na místě, vždy jim řekli, co a jak mají udělat. „Mnozí pak přijdou o práci, protože jsou pro ostatní přítěží,“ říká jeden diplomat v Soulu.
Sever a jih jsou dva světy na jednom poloostrově. Noviny v Jižní Koreji popisovaly Severokorejce, kteří nemohou poradit dětem s úkoly, protože neznají nic z historie a politiky. Z citátů Velkého vůdce Kim Ir-sena se na jihu nezkouší. Jednu starší ženu ze severu šokovala reklama na bikiny a milenci líbající se na veřejnosti.
Je to varování. Do sjednocení, které bylo dříve na Korejském poloostrově mantrou, se dnes nikdo nehrne. Za padesát let se obě části země vzdálily víc, než by se zdálo. Dokonce i Korea a korejština se teď řekne v obou zemích úplně jinak.
„Politici na jihu velmi pečlivě sledují, jak se spojuje západ a východ Německa,“ říká diplomat. „Východní Němci věděli dobře, co se děje na Západě, protože to sledovali v televizi a byli v kontaktu, přesto mají problémy. V Soulu už vědí, že tady by to bylo daleko horší. Sever je hermeticky uzavřen.“ Až jednou sjednocení přijde, experti odhadují, že může stát tisíc miliard dolarů. Uprchlíci jsou takovou zkouškou nanečisto.
27.05.2005 - MILAN VODIČKA - str. 08 MF DNES
Den v KLDR, v zemi, kde zítra znamená včera
Pchjongjang - Řeklo by se obhejná večerní procházka.
Jenže jsem v Severní Koreji. V zemi, kde lidé nesmějí mít auto a nemohou mluvit s cizinci. Cizinci nesmějí fotit sochy velikého vůdce Kim Ir-sena v detailu, jen vcelku. A nesmějí vycházet sami na ulici.
A tak jdu ven.
Když mám za sebou nějakých třicet metrů a ztratím se v temnotě hlavního města Pchjongjangu, věřím, že jsem to zvládl. Průvodci, kteří jsou s námi na každém kroku, zůstali někde v hotelové hale. Proklouzl jsem.
A v tu chvíli jsem vkročil do města duchů.
Bylo kolem desáté večer, ale ulice byly pusté a bezútěšné. Temné tak, jak si to člověk odjinud neumí představit.
Po širokém bulváru neprojede jediné auto, aby rozčíslo tmu.
Nesvítí jediný obchod. Okna domů kalně mžourají a zářivky blikají, protože uvnitř je napětí jen na slabou žárovku.
Byl jsem v samém centru skoro dvoumilionové metropole přísně uzavřené země, jejíž lidé věří, že žijí v ráji na zemi.
Občas se ze tmy vynoří obrys člověka. Když zjistí, že proti němu kráčí cizinec, neškubne sebou, jak bych očekával. Ani po mně zvědavě nekouká. Jako by míjel duch ducha. Prostě tam pro ně vůbec nejsem.
Za zatáčkou konečně uvidím světlo, a tudíž život. Cosi září. Neonový obraz Kim Ir-sena na průčelí nádraží.
Pokračování na str. A12
V KLDR, zemi, kde zítra znamená včera
Reportáž MF DNES o tom, jak v Severní Koreji není kromě tmy skoro nic a jak holčičkám vymývají mozky
Pokračování ze str. 1
Když se vracím kolem paneláků, okny občas zaslechnu hlasy a zahlédnu obrazy Kim Ir-sena a jeho nástupce Kim Čong-ila, jak visí na zdi bytů.
Udělám si malý test. Když někoho potkám, pozdravím a ptám se na cestu do hotelu. Cizinec, který se ztratil. Nikdo mi neporadí. Někteří mladí lidé rozhodí rukama a potřesou hlavou, jeden mladík se usměje. Ale starší lidi, a těch je většina, vůbec nezajímá, že na ně mluvím. Nepohnou hlavou. Ani nezpomalí a jdou dál.
Propagandisté v akci
Život najdu až na rýžovém poli. Rudé praporky vlají ve větru na hrázích nad bahnitou vodou, propagandistická brigáda tlačí kárku s nápisem "Více potu pro lepší budoucnost" a zapojuje magnetofon a mikrofon k amplionům.
Vodou rýžoviště se plahočí asi dvacet sehnutých starších žen. Propagandistky jsou čtyři krásné, mladé dívky. Zcela nové modré oblečky, čisté holínky a na hlavách rudé kšiltovky.
Barva je správná, ale z revolučního hlediska mají zásadní chybu. Je na nich znak firmy Nike.
"To nevadí, řekli jim, že je to golfová hůl," usmívá se průvodce.
Jedna z dívek začíná cosi odříkávat do mikrofonu. Její hlas se nese nad zády žen brodících se bahnem a vodou. "Přeje jim úspěšnou práci, radí, jak nejlépe pracovat, a oznamuje jména těch nejlepších," říká průvodce.
Po hrázi mezi rýžovišti se vracejí z polí skupiny žen, některé nesou velkou rudou vlajku. V čele jednoho zástupu kráčí žena s bubínkem, a když vidí cizince, začne na něj hrát a tančit.
Později se ptám jedenadvacetileté propagandistky Choe Jong-Suk, zda ji to baví: "Ano, to je přece důležitá práce."
V Severní Koreji právě vrcholí boj o zrno. Přesazuje se rýže. Lidé znalí poměrů říkali, že každá volná ruka byla odvelena do polí. Hudebníci ze symfonického orchestru rovněž, takže jejich koncert pro delegaci českých poslanců byl do poslední chvíle nejistý.
Pak však přece jen muzikanti, kteří si celý den máčeli prsty ve vodě při přesazování rýže, zahráli. Korejci šeptali, že to bylo prý na přímluvu samotného soudruha Kim Čong-ila, vládce země. Na rýži byl také ředitel odboru ministerstva zahraničí, který má na starosti Česko. Severní Korea v 90. letech prošla hladomorem, jemuž podle zdrženlivých odhadů padlo za oběť více než milion lidí. Nemůže se opakovat? Místopředseda zemědělského družstva Čoe Jong-ho stojí v obleku, v němž má odznáček Kim Ir-sena, na hrázi a říká, že ne. "Tehdy se sešlo mnoho ran najednou: bylo sucho, pak záplavy. A zmizel socialistický trh, takže jsme nedostávali stroje a hnojivo."
Hovoří rozumně. Ptám se, zda by třeba nebylo užitečnější, kdyby dívky z propagandistické brigády vypnuly ampliony a šly přímo na pole. Odpoví mi úsměvem a gestem, jímž uklidňujeme bloudy: "Ne, takhle přece pomáhají zvyšovat výkon těm ostatním."
Tohle družstvo je úspěšné. Kim Ir-sen tady byl pětaosmdesátkrát.
Jeho obrovská bronzová socha stojí u vchodu do vsi. Od ní vede chodník obložený mramorovými obrubníky přímo mezi pole se zeleninou. Kolem projíždí toyota s ampliony a vyhrává budovatelské disko, které je tak nakažlivé, že ruce podvědomě hledají nejbližší motyku.
Poblíž je na kopečku transparent s nápisem "Ať naše rýže roste".
Dálnice jen pro pěší
Jedeme po rychlostní silnici, po níž nejede nikdo rychle. Nejede po ní totiž vůbec nikdo.
Snažím se počítat auta v protisměru. Po čtvrthodině toho nechávám. Projelo jedno.
Jindy projíždíme dálnicí širokou jako řeka. V každém směru pět jízdních pruhů. Jsme tam jediné auto. Potkat jiný vůz, to je jako míjet loď uprostřed Atlantiku.
Aut je tak málo, že když v této zemi někoho přejedou, musí mít opravdu velký pech.
Ale silnice je přesto živá. Jezdí po ní cyklisté, voják převádí stádo koz, přebíhají děti. Lidé se baví uprostřed jízdní dráhy.
Dívky uklízejí krajnice a v pečlivě sestřihaném středovém pruhu rozvěšují rudé vlaječky.
Jak se blížíme k Pchjongjangu, provoz zesiluje. Ovšem jen ten pěší. Najednou chápu: v Severní Koreji postavili dálnice, aby lidé mohli chodit po krajnicích.
Podobných pomníků gigantomanie je mnoho. Nad metropolí stojí vrak hotelu, který měl být nejvyšší budovou světa. Jenže došly peníze, a tak je tato mrtvá pyramida mezi všemi pomníky režimu tím nejvýmluvnějším.
Dokonale zapadá do země, která má neopravitelnou poruchu. Tváří se, že zítra se bude tančit všude. Ale zítra znamená včera.
Lidé sedí na bobku na chodnících a čekají na autobusy, které nepřijíždějí. Jedna žena se opírá o lopatu. Muž nese přes rameno palici údernických rozměrů. Starší drobná paní sedí na lavičce, aby si mohla ulevit, protože nese těžký náklad. Provazy má kolem ramen přivázány celé dveře.
Na Pchjongjangu je vidět, že byl kdysi velkoryse plánovaným městem. Jeho architektura je stalinská, ale na někoho mohla udělat dojem svou masivností.
Město je neobhejně čisté - ale důvodem je spíš to, že lidé už nemají co házet na zem.
Disneyland stalinismu. Bezbarvé město bez aut a městského ruchu. Lidé chodí většinou pěšky. Nikdo se neusmívá a nikdo nehovoří. Jako by všichni byli staženi do svých vlastních světů.
Je to absurdní divadlo světa, který neexistuje, ale přesto se tváří, že je tady. Na křižovatkách, jimiž neprojíždějí skoro žádná auta, stojí dopravní policistky. Energickými gesty zastavují provoz a uvolňují křižovatku i tehdy, když vůbec nikdo nejede.
Jednou jsem přecházel přes pustou ulici a slyším píšťalku. Pak zazněla ještě hlasitěji. Rozhlížel jsem se, co se kde děje. Pak jsem pochopil, že policistka píská na mě.
Přestože v dohledu nebylo žádné auto, přinutila mě vrátit se a sejít do podchodu.
Věci nefungují, ale systém ano. Vlezl jsem do jednoho rozpadajícího se dvacetipatrového paneláku, kam jsem nesměl. Výtah sice nejezdil (a bylo vidět, že skončil už dávno), ale v kukani bděle číhala žena zastupující Velkého bratra.
Systém funguje a lidé mu věří. "Není to jako u nás, kdy panovala schizofrenie. Tady lidé vůbec nevědí, jak to vypadá jinde. Věří, že oba Kimové jsou bozi a celý svět jim je závidí," říká cizinec, který žil dobu v KLDR. Skoro každý dospělý Korejec má na hrudi odznáček Kim Ir-sena. "Korejský lid je hrdý na svého Velikého vůdce, a proto má stále na paměti, že Kim Ir-sen je stále v jeho srdcích," říká místopředseda družstva.
Nechte prodavačky spát
Šel jsem nakupovat do obchodního domu a dopadlo to dost trapně. Vzbudil jsem prodavačku.
Spala v oddělení nábytku, které bylo hned vedle šicích strojů a pánských košil.
Není pravda, že v KLDR nemají žádné pořádné zboží. Například tam lze koupit velikého vycpaného orla. S ostatními věcmi je to horší. V regálech je jen základní zboží, šampony vedle bloků a dlouhých řad nádobí. Regály jsou plné, ale je to tím, že je zaplňuje třeba stejný druh hrnce. Jsou zaprášené, protože takové zboží nakupuje málokdo.
A tak není divu, že jsem ten den vyrušil ještě jednu prodavačku. Hrála na kytaru.
To znamená, že na celém patře jsem byl jediný zákazník.
Ale pak jsem přijel do tržnice Tomil, kde bylo všechno jinak. Tady byl povolen maličký zárodek kapitalismu. Režim povolil soukromníky. Prodavačky nespaly ani nebrnkaly, ale rvaly se o mě. Nabízely mi zboží od bot, kufrů, psího masa až po britské cigarety a med a na kalkulačce vyťukaly cenu. Málem jsem koupil kachnu. Kim Myong-ok mi ji vnucovala za výhodnou cenu. Pak mi vysvětlila, jak obchoduje. "Koupila jsem ji za 3500 wonů a vydělám na ní stovku."
To není moc, ale těch kachen prodá v průměru dvanáct denně. Její čistý měsíční zisk je asi 20 000 wonů, což je na KLDR víc než královský příjem. Z našeho pohledu je to pakatel. Tady je to cena dvou ojetých kol. Kolo je obrovský majetek. Nové stojí sto tisíc. Většina lidí by na něj musela pracovat několik let.
Když holčičky zpívají
KLDR vypadá jako skanzen stalinismu a člověku je až k smíchu, protože má opravdu komické rysy. Když se dostanete k dětem, smích vás přejde. Z komedie je tragédie.
Copaté holčičky z 1. školy ve čtvrti Morandong právě hrají krásnou píseň. Elektrické kytary, bubny jako pro Ringo Starra, k tomu zvláštní tradiční drnkací nástroj. Sladká melodie. Hrají, zpívají a usmívají se na nás černýma očima. Jsou ohromně milé. Ptám se, jak se píseň jmenuje. "O velikém vojevůdci, soudruhu Kim Čong-ilovi," říká průvodce.
Další píseň má název "Je nejlepší naše země, kde se dá volně učit".
Na další už jsem se neptal, protože jsem se bál, že byla o vyměňování stranických průkazů.
Ty holčičky byly hezky oblečené, vypadaly vymydleně - a měly vymyté mozky. Prožívaly krásné dětství. Nachytali je na krásné melodie a nacpali jim do hlavy strašlivá slova. Známe to sami dobře.
Ve stejné škole visí plakát v angličtině, na němž mají žáci nové obraty. Tady jsou: "přinutit USA, aby platily cenu krve", "srazit pýchu USA", "operační velitelské centrum". Nad tím vším je napsáno: "Cizí jazyk je zbraň pro život a boj." O tom, že se s ním třeba i mohou domluvit neznámí lidé, tam nestojí nic.
Ve škole je spousta plakátů o válce a boji s Američany.
V Dětském paláci se učí ozdobné písmo třináctiletý Pak Song-čor. Neumí odpovědět na otázku, kde leží Česko a která země je největším přítelem KLDR. Ví však, co je to Amerika. "Myslím, že je to imperialismus. Náš nepřítel, ale i nepřítel celého světa."
Jako spousta dětí má na krku rudý šátek a na paži hodnostní označení.
Maličké děti v družstvu, kde byl Kim Ir-sen pětaosmdesátkrát, jsou na hodnosti ještě malé. Zatím jen pochodují pod dohledem učitelky, která je řídí megafonem.
Děti v omšelém zábavním parku na kraji Pchjongjangu mají jen šátky. Sedí na veliké houpačce ve stejných bílých košilích a stejných rudých šátcích. Jsou šťastné. Pohybují se dopředu a dozadu. Dopředu a dozadu. Všechny stejně.
26.05.2005 - MILAN VODIČKA - str. 01 MF DNES
Lenny - Búrka Thór bude zurit na zemi